traveller

Budapešť-Parndorf-Vídeň

13.2.2017

Budapešť. Město se kterým jsem měl tak trochu nevyřízené účty. Proto jsem byl rád, že jsem měl možnost si účty vyřídit. Proč nevyřízené? V Budapešti jsem byl dvakrát, ale nikdy jsem neměl čas si jí pořádně projít. Byl jsem tam totiž vždycky v rámci závodů, a tak jsem ji viděl vlastně jenom z autobusu. Tentokrát už ale času bylo víc, možná až moc.

Budapešť už nejspíš hodně z vás navštívilo, a tak o městu možná víte více než já. Mě na tomto městě ale nejvíce zaujala její pohnutá minulost. Možná jsem se o tom ještě nikde nikdy nezmiňoval, ale jestli je nějaká část dějin, která mě ovlivňuje a nejvíce zajímá, tak je to osud židů za 2. světové války. Budapešť je město, ve kterém byla velká menšina židů, což jsem tady alespoň já pociťoval dodnes. To je věc, která mě na Budapešti přitahovala. Ale město toho nabízí mnohem víc. Staré město, široké třídy, promenáda, no a samozřejmě lázně. Očekávání na začátku cesty tak byla velká.

Hned první den nás přivítalo přímo jarní počasí. Bydleli jsme kousek od centra u Dunaje, kde je hodně parků a podél řeky je vybudované pěší nábřeží. První věc, co mě „trkla“ do očí byli běžci, kterých se podél řeky spoustu prohánělo. Mně nezbývalo nic jiného, než jim závidět. Ale aspoň jsem opět cítil chuť si jít zaběhat ven. Ta chuť, která se v té naší zimě ze mě tak nějak vytratila. Ale co mě v té naší zimě chytlo, je focení. Takže mým prvním cílem byl lov pěkných fotek. Vlastně ne, první kroky nevedly nikam jinam, než za jídlem samozřejmě. Ještě bych zapomněl. Jestli mě v něčem tohle město příjemně překvapilo, tak jsou to restaurace a jídlo obecně. Tolik pěkných bister a restaurací jsem ještě nikde neviděl. No ale po naplnění žaludku jsem už pospíchal na „zlatou hodinku“ do města. (zlatá hodina= hodina během východu a západu slunce, kdy je nejlepší světlo pro pořízení fotek)

Pospíchal jsem podél řeky směrem do centra, abych ji stihnul (protože v noci mi to focení moc nejde), procházel se širokými ulicemi se zvláštními názvy a pro mě fascinující atmosférou připomínající italská města. Jako první jsem dorazil k Parlamentu, symbolu Budapeště. Slunce se pomalu chýlilo k obzoru a já čekal na ten můj slavnej okamžik, kdy udělám tu pravou fotku. No jenomže ten okamžik nepřišel. Zjistil jsem, že řeka je moc široká a vůbec jsem tak nějak nedokázal zachytit ten správný moment. Dalo by se říct, že je Budapešť nefotogenická. To bych neřekl, spíš já jsem mizernej fotograf a v Budapešti je to focení prostě trochu těžší, než v Praze, kde si stačí stoupnout a máte fotku jak od profíka. Nakonec jsem teda po těch 12km nějakou tu fotku udělal a běžel do termálů.

Druhý den jsem si město chtěl projít pořádně. Budapešť je rozdělený na dvě části. Budu a Pešť. Překvapivě. Jako první jsem vyrazil do Budy, nebo Budína?? Nevim. Prostě tam, kde je hrad na kopci. Ten je krásný, ale dojem trošku kazilo počasí. Protože jestli první den bylo jaro, tak druhý den podzim a vypadalo to trochu na záplavy. Stejně tak pěkná, jako hrad, je Rybářská bašta. Obrovský kostel s náměstím a úzkými uličkami kolem. Část města, která mi celkem připomínala místa v Praze. S jedním velkým rozdílem. Nebyli tady turisti a lidi obecně. To mě hodně překvapilo a bylo mi to vlastně líto. Takový pěkný místa, ale zájem o ně nebyl takový, jaký by si zasloužila. Ale alespoň jsem si zase vyzkoušel něco vyfotit, projel jsem se asi 150 let starou zubačkou. (za 100 teda, ale dobrý no) Odpoledne jsem vyrazil na druhý břeh řeky do Pešti, kde se nachází Parlament, trhy a hlavně židovská čtvrť. Smutná minulost lidí za druhé světové války je v těchto místech stále dost cítit. Na nábřeží je památník utopených lidí v Dunaji, který je symbolizovaný botami zanechanými u řeky. Člověk si hned uvědomí, jak těžká doba to musela být. O pár ulic dál jsem ale narazil na ještě mnohem emotivnější místo. Památník holocaustu na náměstí Svobody vytvořený z věcí, které si vystěhovaní měli vzít na cesty. Ty sem pozůstalí před pár lety umístili jako památku na ně. Když vidíte skutečné věci, které patřili skutečným lidem, zážitek je mnohem hlubší. Ve spojení s deštivým počasím celkem depresivní. Velká část Pešti je vlastně bývalá židovská čtvrť, a tak jsem se ještě chvíli potuloval ulicemi a potom zamířil do historických lázní Gellert. Ty stojí za návštěvu, stejně jako lázně Szecnyi. Historické lázně, kde to vypadá jakoby se zastavil čas. Tady také byli ukrytí všichni turisté, které jsem hledal v ulicích města, které bylo prázdné. Hodinu jsem seděl v horkém venkovním bazénu a pozoroval tu krásu kolem. Další den jsem vyrazil ráno na trhy. Zde se potkáte s místními a nasajete tak atmosféru Maďarska, poznáte trochu jejich kulturu. Vlastně celá tržnice se skládá z malých obchůdků se zeleninou, ovocem, kořením a masem. Po návštěvě trhů jsme ale s překvapením zjistili, že se celé město dá v podstatě projít během jednoho dne. Stihnete všechny nejdůležitější památky, pravý maďarský guláš v hospodě i odpočinek v lázních. Je teda pravda, že z mýho tempa zbytek skupiny nebyl úplně „nadšenej“, ale centrum jsme viděli za den celé.

Sumasumárum Budapeště? Konečně jsem ho (nebo jí?) viděl. Čekal jsem možná trochu více. Hezčí část je Buda, tedy čtvrť v kopcích (kdybyste se sem někdo chystal).  Budapešť není město, které by sloužilo turistům, ale naopak mi přišlo, že slouží místním (ve srovnání s centrem Prahy). To si myslím, že je v pořádku, ale já zde tentokrát byl za turistu, takže trošku zklamání. Za návštěvu stojí termální lázně, které mají léčivé účinky. Takže pro mě Budapešť díky všemu tomu židovskému spiritu palec nahoru, ale s malým zklamáním.

Ještě ten den jsme se tak vydali na cestu zpátky. Měli jsme ještě nějaký ten ušetřený čas, takže jsme vlítli do Parndorfu. Znáte? Outlet kousek od Vídně, kde je stejné zboží o polovinu levnější než ve Vídni. Proto je tady i ve všední den dopoledne úplně narváno. Před námi byla ale vidina návštěvy Vídně. S tou to mám vlastně tak trochu podobně jako s Budapeští. Taky nevyřízené účty. Bohužel s Vídní mi zůstanou i po této krátké zastávce.

Jelikož jsme do Vídně jeli přímo z Budapeště, tak se neubráním srovnání. I když je každé město jiné a jedinečné, tak Vídeň u mě i za ty tři hodinky, které jsem tady strávil, Budapešť jasně překonala. Určitě jí všichni znáte, a tak vám nemusím říkat proč. Ale co mě opravdu dostalo bylo ohromné kluziště před radnicí a návštěva Sachru. To jsou prostě místa, která v Budapešti nenajdete. Na Vídeň už mi bohužel tolik času nezbylo, ale takovéto základní kolečko centrem jsem zvládnul i tady. Stephansdome, Hofburg, Sacher a radnice. A zejména ten dort u Sachra za hřích stojí. Nicméně i tady přišlo jedno malé zklamání. Zjistil jsem, že v němčině toho ze mě moc nevypadne. Ale aspoň jsem pobavil místní číšníky. Snad si s tou ajinou teda vystačíme no.

Za tři dny jsme toho zvládli docela hodně. Viděl jsem Budapešť, snědl maďarský guláš, udělal miliardu nepoužitelných fotek, zmokli jsme, netrpělivě prolítli obchoďákem, dali si dort u Sachra, koukli se po Vídni a abych nezapomněl vyběhli asi 400 schodů na vyhlídku ze Stephansdome. Tam nechoďte, to za moc nestojí. A já se už teď těším až se do Vídně znovu vrátím. Tak kam to asi bude příště?!

lázně Gellert

 

Památka na odsunuté obyvatele Budapešti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *