philosopher

Když přišly dny, kdy jsem se nesmál

27.3.2017

Docela dlouho jsem přemýšlel o tom, zda bych příspěvěk s tímto tématem měl psát. Jestli není až příliš osobní a zda to vůbec patří na můj blog. Nakonec jsem se rozhodnul, že ho napíšu. Ať už z důvodu toho, že mi je terapií (zkrátka se vypíšu), nebo že se se svým problémem podělím s ostatními. Někdo se třeba někdy s podobnými pocity setkal, měl stejnou zkušenost a může mi pomoct najít další cestu jak z toho ven (i když si troufám říct, že jsem tu cestu ven už našel). Někteří z vás třeba mají problémy podobné, nebo mají někoho takového ve svém okolí. Ať tak či tak, cílem článku je pomoct a ukázat vám, že ani já se stále nesměju, ajk to někdy na IG vypadá. Možná už tušíte, dneska budu psát o depresích. Nechci, aby byl článek ponurý a depresivní, ale je prostě pravdivý. Teď už ho ale píšu ve chvíli, kdy je zase skoro všechno zalité sluncem (a to nejen za oknem) a ve chvíli, kdy se na věc dokážu podívat s odstupem, vím co bylo špatně a co bylo příčinou.

Deprese je v první řadě nemoc, kterou je třeba léčit. Stejně jako například chřipku, zápal plic nebo nádor něčeho někde. Psycholog a psychiatr jsou lidé, kteří (mimo jiné) tuto nemoc léčí. Lidé, kteří k takovým doktorům chodí nejsou blázni, jsou jen nemocní. To je důležité si uvědomit a nemít předsudky vůči lidem, kteří k takovým doktorům chodí. Je to úplně normální, jen se o tom tolik nemluví a je to stále takové tabu naší společnosti. I já si říkal, jestli jsem vážně takovej blázen, abych potřeboval jejich pomoc. Vlastně ten moment, kdy si uvědomíte a připustíte to, že doktora potřebujete je prvním krokem k tomu, jak se vyléčit.

Celý problém je jen a jen v hlavě. Ta zkrátka z nějakého důvodu někdy selže. To selhání má různé podoby. Někdy selže při testu ve škole, jindy jste třeba smutní. Mně se stalo, že selhala ve všech oblastech. Jak se to stalo? Je těžké to konkrétně pojmenovat. Nejblíže ten pocit vystihuje slovo strach. Já byl vždycky a stále jsem hodně cílevědomý člověk. V životě se neuspokojím s průměrem, chtěl bych něčeho dosáhnout, něco po sobě zanechat a život si užít. Protože, když už jsem tu příležitost žít tady dostal, tak jí chci co nejlépe využít. To je podle mě jeden z důvodů, proč jsem se dostal tam, kam jsem se dostal, ale bez čehož bych se třeba nikdy nedostal tam, kam se jednou doufám dostanu.

V určitou chvíli jsem měl pocit, že mi něco uniká, že když teď něco neudělám, tak že to už nikdy nedoženu a promarním svojí šanci. Chtěl jsem všechno hned. Měl jsem pocit, že rychle musím začít pracovat a budovat si kariéru, abych něčeho dosáhnul. Protože kdo na mě čeká až vylezu ze školy s diplomem že jo. Našel jsem si práci a začal pracovat. Dalším problémem byla škola. Studuju VŠE, na bakaláři to bylo národní hospodářství, teď hospodářskou politiku. Nemůžu říct, že by mě škola nějak nebavila, nebo naopak bavila. Bakaláře jsem ale bez problémů dal, i když mi třeba matika nešla sama. I tak to byl ale na konci docela tlak. Udělat rychle státnice, dodělat všechny zkoušky aby mě ke státnicím pustili, dopsat bakalářku, obhájit bakalářku, dostat se na magistra. Nejhorší bylo, že já jsem vlastně ani neměl radost z toho, když jsem školu dodělal, později jsem neměl radost z ničeho. Šel jsem k nám na fakultu na pokračující, i když jsem tušil, že to není úplně oblast, ve které jsem se našel. Další problém. Začal jsem totiž studovat něco, co bylo ještě o level težší než na bakaláři a co mě vůbec nebavilo. K tomu práce. Ta mě pro změnu taky nebavila. Ta chvíle přijít musela. Musel jsem si vyzkoušet, která pozice mě nebaví, abych přišel na tu, která mě baví. Prostě jsem zjistil, že kancelářská krysa, která jako ovce jde každý den na celý den do práce a dělá stále stejné věci, ze mě nebude. V osobním životě se mi taky nevedlo a do toho přišel podzim. Já mám podzimní výkyvy nálad každý rok, jenže tentokrát se k tomu deštivému a tmavému období roku přidaly výše zmíněné věci.

Na depresi tak bylo zaděláno. Jsem takový, že když je nějaký problém, tak se ho snažím vyřešit sám. Uzavřel jsem se do sebe a byl v pasti. Ráno jsem se okolo 5 budil do práce, abych potom byl do večera ve škole a šel si rychle zaběhat nebo zacvičit. Běhání. Věc, která mi od každého problému pokaždé pomohla. Šel jsem běhat a vrátil jsem se jako vyměněnej, problém se stal vyřešeným, učení šlo samo. Jenomže přestalo fungovat a nebavilo mě. Bral jsem ho jako povinnost, zvyk, zkrátka jsem musel jít běhat, protože to přece dělám každý den a navíc mi to vždycky pomáhá, tak proč sakra teď nic. Snažil jsem se najít něco, co by mě bavilo, odreagoval se. Měl jsem pocit, že mi nikdo absolutně nerozumí. Naopak mi přišlo, že každý vidí věci úplně opačně než já. Baví mě Instagram, focení. I když v tom třeba nejsem profík, ale snažim se. Jenomže na to už čas taky nezbýval.

No a problém byl na světe. Já to ještě v tu chvíli nevěděl, myslel jsem si, že je to jen takové špatné období. Potom jsem ale to světlo na konci tunelu přestal vidět úplně. Práce mě nebavila, škola mě nebavila, navíc jsem si vůbec nebyl jistej jestli jí jsem schopnej dodělat. Jak to vypadalo v hlavě? Byl jsem smutnej, bez sebedůvěry, nevěřil jsem si, neviděl jsem východisko, z ničeho jsem neměl radost. Postupně jsem si začal říkat, jestli vůbec má cenu se o něco snažit, bál jsem se selhání, neměl smysl života. Teď se to až stydím říct, jak sobecky jsem v tu chvíli myslel jen na sebe a pořád se mi o tom nemluví úplně snadno, ale myšlenky přišly i na to nejhorší. Do této chvíle jsem myslel, že se to nějak vyřeší, nebo spíš, že si to vyřeším sám se sebou. To byl moment, kdy už bylo pozdě. Proto první a nejdůležitější věc, kterou v tuhle chvíli můžete udělat (vlastně hned na začátku!!) je svěřit se, mluvit o svých pocitech s rodiči, kamarády. Protože to pomůže nejvíc. Najednou cítíte, že s někým svůj problém sdílíte a okolí vám s ním rád pomůže, vyslechne, poradí. O tom taky to kamarádství a rodina je, sdílet svoje problémy a radosti. Protože můj problém byl asi trochu hlubší, tak jsem zašel i k doktorovi. Je dobrý tam jít. Je to odborník, který je nazaujatý, nezná vás a je tam od toho, aby vám pomohl. Takže to je druhá věc, kterou byste v takové situaci měli udělat. No a třetí věc je, že to, co bylo příčinou vašich problémů, musíte změnit. Takže já letní semestr pojal volněji, šel na vedlejšku a studuju to, co mě baví- marketing, PR a mediální komunikaci. Přihlásil jsem se na jiný obor a v práci skončil. Ok, skončit v práci je pouze dočasné řešení, válet se doma by se asi líbilo všem, ale to nejde že jo. Takže tím cílem je spíš pracovat tam, kde vás to bude bavit. Já od té doby prozatím pracovat nezačal. Když takovou nemocí onemocníte, tak se vám nechce nic, pouze byste spali a leželi v posteli. Teď už jsem se ale zase po nějaké práci začal poohlížet a zkouším štěstí po stážích. Konkrétně v online marketingu, PR, digitálních agenturách apod. Rozhodnul jsem se utratit svoje našetřené peníze za cestování. Plánuju výlet v létě do Ameriky a pár dalších po Evropě. Takže checkuju levné letenky, abych mohl vyrazit. Během a cvičením jsem se začal bavit. Jsem víc otevřený. Snažím se věci brát více volněji. Nějak bylo a nějak bude. Každý problém má řešení. Nakonec to pro mě byla jedna velká škola.

No trochu se bojim, jestli to zase nerozjíždím ve velkým, ale snad ne. Jsem si jistej, že každej problém dokáže ve výsledku posílit. Vezmu si z toho ponaučení a minimálně vím, jak se v takovou chvíli zachovat. Loňský podzim určitě nebude obdobím, na které bych vzpomínal rád, ale mám pocit, že mě ohromně posunulo dál. Vlastně jsem díky tomu blíž poznal sám sebe, zjistil kdo jsem a co chci dělat. Cílem už asi není zavděčit se okolí a vydělávat hromadu peněz. Spíš dělat to, co berete jako koníček, radost. Tak a je to. Teď už o mě budete vědět skoro všechno. Kdybyste měli jakýkoliv podobný problém, tak určitě napiště. Já vás rád vyslechnu a pokusím se poradit. I když cestu musí každý najít svou vlastní, protože ta je pokaždé jiná.

2 komentáře k “Když přišly dny, kdy jsem se nesmál

  1. Skvělej článek. Jen málo lidí o tomhle píše, kluků ještě míň (protože ti ty chyby ,,nesměj“ ukazovaz vůbec). Dík, žes to sepsal. Já se až takhle daleko nedostala, i když k tomu asi taky budu mít předpoklady, protože jsem taky měla v hlavě nastaveno, že musím být co nejůpěšnější (na druhou stranu už sem si stihla uvědomit, že spoustu těch cílů mám jen z donucení a měla bych se poohlídnout o jinejch), ale jeden můj blízkej se s tímhle potýká a i když se s nim snažím mluvit, někdy mi přijde, jako že to vůbec nepomáhá, protože já už vlastně nevím, co mu říct…

    1. děkuju, já si myslim, že je důležitý o tom mluvit a nemlčet. To je nejhorší co může být. Já si myslím, že to mám už za sebou, tak se snažím alespoň podělit s ostatními, aby i oni věděli, že podobný pocity nemají jen oni. Hodně štěstí, ať se ti nic podobnýho nepřihodí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *