runner

Půlmaraton z voleje

3.4.2017

Sedím doma a koukám na předpověď počasí. Na víkend má být krásně. Stále dokola poslouchám, jak všichni odpočítávají poslední dny do startu půlmaratonu v Praze. Trochu jim to závídím. I když vím, jak moc půlmaraton bolí. Má být ale krásně, slunečno a teplo. Na začátek dubna neobvyklé počasí. Když navíc zavzpomínám na loňský závod, tak se moje závost zvětšuje. V tom mi přijde zpáva od spolužačky. „Ahoj, nechceš běžet v sobotu půlmaraton, onemocněl kamarád, tak by byla škoda aby to propadlo.“ COŽEE, to jako fakt? Je čtvrtek večer. V sobotu se běží. Já neváhám a jdu do toho.

Za chvíli už mě přepadají trochu pochybnosti. Zvládnu běžet půlmaraton bez přípravy? Loni jsem se na něj připravoval v podstatě od Vánoc. Letos to byla s během přes zimu celkem bída. Chodil jsem spíš cvičit, dal jsem si pár kilometrů na zahřátí, ale to bylo všechno. Fyzičku jsem nabral jen na běžkách. No zkrátka výchozí pozici do sobotního závodu jsem ideální neměl. Do hlavy jsem se tak snažil natlačit myšlenku, že poběžím pro radost, jen tak. Jenže mně to závodění jen tak pro radost nejde.

Sobota. 7 hodin ráno a mně zvoní budík. Sakra co to je. Mám pocit, že mám v krku žiletky. Doufám, že to je pouze alergie. Vlastně nic jiného si ani nepřipouštím. Ke snídani si dám čaj a bílý jogurt s ovesnými vločkami a banánem. Bolest v krku tak aspoň trochu ustoupila. Hodinu před startem mám sraz s Denčou, Danem a Adél před Rudolfinem. Ze všech směrů proudí další a další bežci. Už cestou jsem potkal skupinky Italů a Španělů. Všichni v dobré náladě, připravení na pražský závod. Moderátor říká základní informace o závodě. To, že se na něj každoročně chystají hvězdy světové atletiky jsem věděl. Ale víte co mě zaskočilo? Přenos po celém světě budou sledovat desítky, možná stovky miliónů lidí. V tu chvíli si uvědomíte, jak velké akce jste součástí. S Denčou, Danem a Áďou se snažíme setřást předzávodní nervozitu. Uděláme pár fotek a pozor podařil se nám úlovek s černoškama. Potom už jsme se pomalu začali seřazovat do startovních koridorů. Cestou jsem ještě potkal Terku, která běžela svůj první půlmaraton v životě a Martina, mýho závodního parťáka se kterým máme často podobný časy. Popřáli jsme si hodně štěstí a domluvili se, kde se po závodě setkáme. Na startu je vždycky strašná tlačenice. I když je startoviště rozděleno do několika sektorů, tak zde vládne docela chaos. Já věděl, že nechci vybíhat ze sektoru, který mi byl přiřazen (startoval jsem na jméno někoho jiného), protože byl moc vzádu a protloukat se mezi tisícovkami běžců prostě nechcete. Bere to moc sil. Zařadil jsem se do sektoru B. I tak jsem ale vybíhal s 2 minutami zpoždění.

Já nevim jestli to tak máte taky, ale já jsem třeba patnáct minut před startem hrozně nervózní. Pořád musim poskakovat, protahovat se, pozoruju okolí, svý soupeře. Nejhorší je ten moment, kdy slyšíte startovní výstřel, rozezní se Vltava a vy stojíte na místě, nemůžete běžet, i když byste chtěli a víte, že vás čeká hodina a půl bolesti. Vážně netušim, proč do toho jdu pokaždé znovu a znovu. Trasa pražského půlmaratonu je krásná. Běží se historickým centrem Prahy, takže o diváckou podporu a kulisy máte postaráno. Když navíc vyjde takové počasí jako letos, tak není co dodat. Rozeběhnul jsem se. No jak vlastně. Asi tak, jak mi umožnilo moje okolí. Trať není úplně široká a vzniká tlačenice. Vepředu zbytečně startují běžci, kteří potom běží pomalu a překážejí rychlejším. Letos mi přišlo, že byli běžci trochu agresivnější a já si to málokdy nechám líbit. Když jsem se propracoval dopředu, tak byla znát rivalita a nervozita mezi chlapi. Takže nechyběly lokty, strkanice a poslání se někam. Tak to vepředu chodí. Trasa v Praze se různě kroutí, takže máte možnost zahlédnout i vedoucí skupinku. Tempo mají vražedné, ale také o 15 kilo míň než já snad. Vlastně jsem je viděl jenom na Smíchově, potom už ne. Později mi už nezbývalo než hledat helikoptéru na obloze a tipovat, kde už tak jsou.

No první půlka tratě je pěkná. Je kolem hodně fanoušků, máte dost sil a běhá se převážně po betonu/asfaltu. Horší je druhá půlka v Holešovicích a Karlíně. Tam se běhá dlouho po kostkách, jsou tam podjezdy silnic, takže táhlý kopečky. Na 17. kilometru navíc přichází dlouhá otevřená rovina s protivítrem. To je vražedná kombinace, protože 17 je prostě krize, navíc když vás trasa vyplivne někde na Palmovce, nebo kde. Cíl v nedohlednu a síly rychle ubývají. Od Karlína to jde už opravdu pouze silou vůle. Běh moc bolí, tak se alespoň snažim smát, plácat si s fanouškama a myslet na cokoliv, jen ne na běhání. Poslední dva kilometry jsem měl loni nejlepší. Prostě jsem se rozeběhnul a nahnal spoustu času. Ten pocit, že ještě můžu se mi loni líbil, tak jsem si ho letos chtěl zopakovat. Asi 13 kilometrů jsem měl v háku dva Brity, fakt jsem je odtáhnul celý závod, kryl je od větru a metal jim cestičku mezi pomalejšími. Jenomže já už fakt nemohl, zároveň jsem si říkal, že je nemůžu nechat vyhrát nade mnou. Chtěl jsem jim utéct, i kdyby mě to stálo cokoliv. Tak jsem se znovu rozeběhnul, Brity setřásnul, ale nemohl jsem, takže můj poslední kilometr jsem se doprovázel povzbuzujícími hesly 😀 typu pojď, dělej ty sra.ko a podobně. Je to divný, připadám si jako magor, okolní běžci se na mě otáčejí a myslí si něco podobného. Ale mně to pomáhá, když je nejhůř.

Nevěřil jsem, že se mi to znovu podaří. Mám to za sebou. Cíl protínám v čase 1:24:07, asi tři minuty za osobákem z loňska. Ale Brity jsem za sebou udržel. Před každým závodem mám za cíl osobák. Letos jsem na to ale neměl. Nebylo natrénováno, a tak jsem spokojený i s tímhle časem. Po závodě jsem se rozvalil před právama a nechal se unášet pozávodní euforií v záplavě endorfinů. Na zbytek skupiny jsem tentokrát čekal docela dlouho. Ale čekání mi zpestřila jedna Italka. Taková hezká tečka na závěr. Viděla mě jak si hraju s mobilem, tak ke mě ubrečená přiběhla a rukama me poprosila o telefon. Byla opravdu vystrašená. Bohužel neuměla anglicky, tak jsem musel oprášit své nezáklady italštiny a společnými silami jsme vymačkali telefonní číslo na jejího manžela. Chudák neměla brýle, tak na to ani neviděla. Všechno dobře dopadlo, manžela našla a radostí mi vlepila taaakhle velkou pusu. To krásně dokreslilo přátelskou atmosféru po doběhu, protože i když se na trati běžci div neservou, tak po závodě jakoby nic. Za chvilku ke mě přiběhla Adélka s medailí na krku, po ní vyčerpaná Denča (neboj, přístě to bude lepší) a Dan, kterého chytly křeče bohužel nedorazil, ale ve zdraví doběhnul a to je hlavní.

Letošní půlmaraton tak máme všichni za sebou. Opět je na co vzpomínat. Třeba na to, jak jsem se pustil do závodění bez tréninku, na horko na začátku dubna, nebo na tu nešťastnou Italku v cíli. A já tak hlásím, že příště běžím znova.

 

1 komentář k “Půlmaraton z voleje

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *