traveller

Berlín

2.5.2017

6:30 a mně zvoní budík. Chvilku se vzpamatovávám z toho ranního šoku a ležím v posteli. Do oken se po pár dnech, nebo snad týdnech, zase opírají sluneční paprsky. V tom si uvědomím, že je sobota a že mi nezvoní budík do školy ani do práce, ale protože jedu do Berlína. Poprvé v životě. Popadnu tašku a nasedám do auta. Cestou naberu bratrance a společně frčíme směr Německo. To slovo frčíme v tomto případě docela sedí. Řízení mě baví víc a víc a ještě víc rychlá jízda. Proto cedule ukazující neomezenou rychlost na dálnicích po přejetí hranic ve mně automaticky probudilo jedno. Plyn jsem stlačil až na zem a znovu ho povolil v Berlíně. Stromy, pole a lesy se za oknem v té 200 kilometrové rychlosti míhaly opravdu rychle.

Berlín nás přivítal svým typickým větrným počasím. Adrenalin z rychlé jízdy opadl a před námi bylo další „dobrodružství“. Na hotel jsme si pouze hodili věci a zamířili rovnou do centra. To jsme naštěstí neměli od hotelu tak daleko, takže jsme většinu času chodili pěšky. Naše první kroky zamířily na Kudamm, hlavní nákupní třídu v Berlíně. Záměr to nebyl, ale cesta za památkami vedle právě přes tuto ulici. Moje první pocity? Byl jsem hrozně mile překvapený. Slunečné počasí, otevřené zahrádky před kavárnami a široké bulváry se vzrostlými platany, všechno upravené a čisté. V ten okamžik jsem si nepřipadal jako v Berlíně, ale jako v Paříži. Kudamm se nachází v západním Berlíně a i když je Německo sjednocené přes 25 let, tak rozdíl mezi východním a západním je obrovský. Po chvilce zběsilého pobíhání po obchodech jsme dorazili k prvnímu místu, které jsem chtěl navštívit. Byla to stanice metra ZOO u Tiergarden. Ta stanice metra, kolem níž se odehrává děj knihy „My děti ze stanice ZOO“. Moje očekávání byla vcelku naivní. Představoval jsem si, jak kolem budou prostitutky, feťáci, prostituti. Zkrátka, že místo bude podobné tomu, jak je vylíčeno v knize. Realita je v dnešní době už trochu jiná. Naštěstí. Místo je nově zrekonstruované a po nedávné historii tohoto místa nejsou ani památky.

I když jsme se od Kudamm vzdálili jen trochu, tak atmosféra místa se změnila výrazně. Ve vzduchu už nebyla cítit vůně kávy a čerstvých croissantů, ale vůně currywurstů a párků v rohlíku. Okolo přibyly davy turistů a ruch aut velkoměsta. Po chvíli rozhodování jsme nasedli na metro a jeli na olympijský stadion. Ten byl postavený Hitlerem pro olympiádu v roce 1936. Je to vlastně jedna z mála budov, která byla postavena v rámci jeho projektu Germanie a která přežila konec války. Velikost stadionu mě při prvním pohledu ohromila. Vejde se do něj 75 000 lidí, a tak jsme se chtěli podívat i dovnitř. Tolik prázdných sedaček jsem viděl poprvé v životě. Náš čas ale běžel, a tak jsme se zde nechtěli příliš zdržovat. Jeli jsme zpět do centra a vydali se k symbolu Berlína, Braniborské bráně. K té vede cesta rozlehlým parkem. Jestli má Berlín něco, co mu opravdu závidím, tak je to tento park. Je to taková oáza uprostřed města. Les střídají aleje, louky, jezírka, jezera a potoky. Každou chvíli okolo mě probíhá běžec a já mu závidím a představuji si, jaké by to bylo si do takového parku jít zaběhat. A v tom ji vidím. Braniborskou bránu. Hranici mezi východem a západem, svobodou a útiskem. Slunce nad Berlínem pomalu zapadá. My se ještě vydáme před Bundestag, který je kousek od brány. Na planině před historickou budovou se opalují hloučky turistů. Všichni se baví, fotí selfie a relaxují. My se k nim na chvilku přidáme a kempíme na trávě. Bohužel se zapadajícím sluncem se také rychle ochlazuje a s nachozenými kilometry přichází hlad. Na večeři míříme do Madami. Madami je vietnamská restaurace, kde mají to nejlepší bumbonambo, které jsem kdy měl. A myslím, že nejsem sám, protože najít volné místo v této restauraci bez rezervace není snadné. Se zaplněnými žaludky a 20 kilometry v nohou se usíná snadno.

Druhý den ráno mě probouzí hřejivé paprsky nového dne. Natěšený na nová místa se brzy vydáváme směr Braniborská brána a východní Berlín. Počasí nám opět přeje a cesta slavným parkem ubíhá opravdu rychle. Naše kroky tentokrát vedou směrem Alexander platz, což jsou asi 3 kilometry, na kterých míjíme Humboldtovu univerzitu, kostely (nevím jména), řeku Sprévu, Rudou radnici a Fernsehtum. To je ta obrovská vysílací věž s koulí nahoře. Okolí Alexander platz už ale není ani zdaleka tak příjemné jako Kudamm, Tiergarden, nebo Bundestag. Naopak mi přijde, že jsem se vrátil v čase o 15 let zpět. Tato část Berlína na mě působí celkem depresivně a ponuře. Komunistické paneláky vedle historických budov prostě nepůsobí dobře, stejně jako kýčovité trhy na Alexander platz. Fronta na Fernsehtum se line snad 300 metrů, a tak pohled na celý Berlín oželím. Moc jsme se zde záměrně nezdržovali a štrádovali směrem k Eastsidegallery, zbytku Berlínské zdi se slavnými graffiti. Je působivé vidět 3 metry vysokou zeď, která rozděluje město na dvě části. Na tomto místě cítíte tu historii a osud města. Graffiti místu dodávají správný genius loci. Jsou tu opravdu vydařené umělecké kousky, na které bohužel kazí pohled kovový plot. Ale tak, jako mě zklamala jedna část Berlína, tak si mě získala část jiná.

Dalším cílem naší cesty byl Charlie point. To je místo, kudy se lidé v době studené války mohli dostávat z jedné části Berlína do druhé. Samozřejmě omezeně se zvláštním povolením. A je to také místo, na kterém od sebe stály ruské a americké tanky pár desítek metrů. Místo, kde se studená válka mohla změnit ve třetí světovou válku. To se naštěstí nestalo. Dnes je toto místo hodně turistické a v podstatě není nic moc k vidění. Pouze stará budka. Poblíž se ještě nachází muzeum věnující se Berlínské zdi a na ulici jsou velké fotky s příběhy a vysvětlivkami pro turisty. Nejvíc mě cestou zaujal komiks o německé rodině, která uprchla z východní části do západní. A to tak, že vyhodili z okna lano přes zeď do západního Berlína. A jako na kladce se potom svezli na západ. Jejich útěk se podařil. Mnohé další pokusy jiných lidí ale skončily tragicky. A opět. Jestli mě Charlie point zklamal, tak chůze po hranici mezi východem a západem a sledování takových příběhů, kdy vidíte přímo ta místa odkud kam lidé prchali, mě dostalo. Památky jsou od sebe v Berlíně vzdálená hrozně daleko. Je to dané tím, že byl rozdělený a má tak více center a také tím, že byl vybombardovaný. Prakticky tady nevidíte historické budovy. Naopak jsou tady budovy nové. Potsdamer platz je například jedna ohromná křižovatka s vysokými mrakodrapy. Odsud už to není daleko zpět k Braniborské bráně a místu, na které jsem chtěl ze všeho nejvíc. Je to památník obětem holocaustu. Ten je koncipovaný jako bludiště z ohromných betonových kvádrů mezi kterými můžete volně pobíhat. Na druhou stranu by takové místo nemělo sloužit k zábavě a hrám v bludišti jak je tomu dnes. Ale to je spíš můj osobní názor. Po celém dni jsme zakotvili na lavičce u Braniborské brány a odměnili se pravými donuty od Dunkina. Já je měl poprvé v životě a nelituji. Snědl jsem na posezení tři a po dlouhé době pořádně zaprasil. Nejlepší byl ten s vanilkovým krémem uvnitř a čoko polevou. Jestli někde Dunkindonuts uvidíte, tak ten si nenechte ujít. A limitovaná edice first kiss? To bylo nebe v puse. Další den utekl jako voda a já vyřízený, tentokrát s 30 nachozenými kilometry, padl do postele jako zabitý.

Druhý den ráno nás čekala poslední zastávka na cestě Berlínem. Byla to prohlídka Bundestagu. Ten Hitler nechal záměrně vypálit, čímž se také dostal k moci. Dnes stojí pouze obvodové stěny a vnitřek budovy je moderně zrekonstruovaný. Na střeše je postavená obrovská skleněná kupole se zajímavým zrcadlem uprostřed. Propletenými cestami jsme se dostali až na vrchol odkud je krásný výhled na celý Berlín. Zde jsme naší cestu po památkách Berlína zakončili a jeli zpět do Prahy.

Moje hodnocení? Berlín je zajímavé město, kde je cítit jeho pohnutá historie. Určitě stojí za návštěvu. Na druhou stranu pokud bych se měl rozhodovat, jestli pojedu znovu sem, nebo do nějakého jiného města, tak bych jel raději poznávat nová místa. Berlín ale za to poznání stojí a německé dálnice také.

2 komentáře k “Berlín

  1. Seper článek, je fajn si v dnešní záplavě holčičích blogů přečíst něco od chlapa. Třeba v té části o dálnici… Něco takového by určitě holka nenapsala a mě to nalákalo snad víc než samotné povídání o Berlíně 😄 I když i ten musel být skvělý 😊

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *