runner

Vltava run

15.5.2017

Je konec dubna, venku prší, případně sněží a mně bliká na mobilu zpráva od Nikči, jestli bych nemohl doplnit tým Adveťáků na letošním Vltava run. Věděl jsem o co přibližně jde, dokonce jsem už dřív přemýšlel o tom, jaké by to bylo běžet takový závod. Letos jsem ale podobnou nabídku nečekal. Po pár dnech přesouvání termínů zkoušek jsem si našel čas a připojil se k týmu. Dny a týdny do startu závodu letěly rychle a najednou jsem stál na metru „ověnčenej jak vánoční stromeček“ vším myslitelným i nemyslitelným. Samotné téma balení na takový závod by vydalo na samostatný článek. Nesmělo chybět oblečení na každý úsek, oblečení mezi úseky, ručníky, karimatka, spacák, všechny technický vymoženosti, potravinový doplňky, proteinové tyčinky, magnesia, elektrolyty, běžecké boty, jídlo na dva dny. No tašky vážily určitě víc jak já.

Po třech hodinách cesty jsme společně s jednou polovinou týmu dorazili na místo začátku závodu. Ubytovali se, pozdravili se se zbytkem týmu, naše kapitánka Bára aka Barborkaontherun vyzvedla startovní sety a šli jsme ladit taktiku na závod. Taktiku na co? Na Vltava run, což je štafetový závod týmů na 360 kilometrů. Start závodu je na Zadově a cíl v Praze. Všechny týmy mají na zdolání celé trasy cca 40 hodin. Každý tým se skládá z maximálně 12 závodníků a obvykle se jede ve dvou až třech autech nejkrásnějšími místy v jižních a středních Čechách.

Teď ale zpátky k pátku.Po příjezdu do chaty jsem se vrátil o 10-15 let zpět. Do let škol v přírodě a letních táborů. Ubytováni jsme byli na horské chatě kousek od stadionu na Zadově. Naprostá klasika. Chata, palandy v pokojích, přeslazený čaj v tanku a „důležitá“ paní kuchařka v jídelně. Přiznám se, že první večer se mi neusínalo vůbec dobře. Celou naší štafetu Adveťáků jsem totiž začínal já. Z lehkého spánku mě po 7. hodině ráno vzbudil budík. Proběhla rychlá snídaně, převléknutí do závodního a šlo se s celým týmem na start. V tu chvíli mi připadalo těch 360 km nepřekonatelně dlouhých. Přesně v deset ráno naše dlouhá cesta začala. Vystartoval jsem společně s dalšími 8 závodníky za hlasité podpory Advenťáků, s každým členem si plácl a vydal se na svůj první 14 kilometrů dlouhý úsek horami. Na obloze se v tu chvíli honily mraky tak nízko, že si na ně šlo snad i sáhnout. Teplo rozhodně nebylo, spíš naopak. Po pár rychlých krocích se ale zima sama ztratila a s ubíhajícími kilometry pod nohami se také oteplovalo. Slunce se objevovalo stále častěji a trasa mezi rozlehlými loukami Šumavy, lesy a pastvinami s krávami utíkala jako voda. Přesně po 56 minutách přišla první předávka. Ve štafetě pokračoval další člen našeho týmu z mého auta. Předávky mezi jednotlivými úseky. To je kapitola sama pro sebe. Logisticky strašně složité. Na jednotlivé předávky totiž míří auta (dodávky, tranzity a karavany) v takovém čase, v jakém jednotlivé štafety na úseky přibíhají. Štafety se v průběhu celého závodu různě sbíhají, dobíhají, předbíhají a postupně na předávkách bývá velmi těsno a stihnout být připravený na další předávce je často hodně o nervy.

Po doběhnutí mého úseku jsem měl zbytek soboty volný, takže jsem odpoledne strávil hlavně fanděním a objížděním dalších předávek. Se sprchou se v tomto případě vůbec nedá počítat. Mimochodem bordel a smrad v autě se rychle stupňoval a nejinak tomu bylo v ostatních autech. Celý tým makal na 150 %, každý na svém úseku odevzdal naprosté maximum. Maximálně se nám také odvděčila příroda jižních Čech. Díky ní nám totiž cesta utíkala o něco rychleji. Krásné vyhlídky se střídaly s hlubokými lesy a rozkvetlými loukami.

Naše část týmu, tedy auto A, celou štafetu zahajovala. Naše první úseky tak byly v horách na Šumavě. To znamená těžší reliéf a různý podklad. Druhá část týmu běžela v okolí Lipna. V ten okamžik přišel čas na hledání hospody, kde bysme doplnili zásoby energie. Jednu jsme našli v Rožumberku, až u rakouských hranic. Vůbec to spojení historických měst a krajiny kolem, nám připadalo až kýčovité. Po obědovečeři jsme se vydali do vesničky, kde jsme opět přebírali štafetový kolík od kámošů z druhé části týmu, kteří běželi skvěle. Teď si představte tu nejvíc kýčovitou vesnici. Takovou tu typickou s kostelem, návsí a upravenými domky. Takový Hoštice prostě. No a jestli vám to fantazie dovolí, tak si na takovou náves přimyslete desítky aut a stovky závodníků, chvíli fandících, jindy ležících na karimatkách všude po vesnici. S přicházejícím večerem se nebe nad námi začalo zabarvovat do neskutečných barev. Takový západ slunce se jen tak nevidí. A potom to přišlo. Nikča vyběhla poslední kopec svého úseku jako drak a na trať se vydal další člen našeho týmu, Tom. Ne já, druhý Tom, ten vyšší. A my se rychle vydali na cestu. Jednotlivé úseky můžou měřit třeba 10 km, což je v případě Toma cca 45 minut. Ale přejezd na další předávku může být i 30 kilometrů vesnicemi, takže další stres. Ten ale rychle opadává při pohledu ven, nebo se vlastně stupňuje. Nad zvlněnou krajinou, kam nedávno dorazilo jaro se válí chomáče husté mlhy, třeba jen 2 metry nad zemí. Mlhy tak husté, že jedeme krokem. V tu chvíli myslím na můj foťák hozený někde dole pod smradlavými věcmi, magnesiem a rozmačkanými banány (klasika a v kombinaci s rozlitým hummusem a vyteklým avokádem mňamka). Tohle je přesně ten moment, který bych jednou chtěl na fotce zachytit. No konec romantiky. Nás čekali noční úseky. To znamená vesta, čelovka, reflexní prvky a neromantika. V tu chvíli už se vydáváme směrem na sever k Praze. Můj úsek přijde až jako předposlední, v okolí Českých Budějovic. Po těch ranních 15 kilometrech na krev v kopcovitým terénu se úplně běhat nechce. Vlhko ve vzduchu by se dalo krájet. Já se rozbíhám a běžím podél Vltavy. Nevidím nic. Běžím na místech, na kterých bych sám běžet v noci nechtěl. Opuštěné továrny, nádraží a jinak tma. Energii mi dodávali hlavně ostatní závodníci, protože „chytání zajíců“ je nejlepší doping. Těch 9 kilometrů jsem dal pod 40 minut, předal Ivče a naklusal do auta. Sprcha by v tu chvíli špatná nebyla. Ale sprcha budee. Ivča po trati letěla a my mohli letět do sportovní haly, kde jsme se mohli trochu prospat. Pro mě největší šok. Vejdu dovnitř a tam jsou stovky a stovky párů běžeckých bot. Vzdoušek vyloženě čerstvej. Sprcha ale byla, sice se studenou vodou, ale to mi v tu chvíli bylo naprosto jedno. Další šok přišel po příchodu do té haly. Tam totiž spaly stovky lidí. Neustále někdo někam chodil, sbíral se na další úseky, přicházel ze svých úseků. Masakr. Ten pohled na ty stovky spacáků asi nikdy nezapomenu. Spali jsme krásné tři a půl hodiny. Chvilku po páté se v šoku probrali, dali si snídani a vyrazili směr Praha. Vyspalí jsme rozhodně nebyli, ale před námi byl další krásný den. Zářící pole řepky, vycházející slunce a opět mlha. Slunce se rozžhavilo celkem slušně. Auto 2 si vedlo skvěle a ráno jsme se do akce dostali znovu my. Tentokrát v okolí přehrad na Vltavě. Jednotlivá místa na předávku se plnila ještě víc než den před tím. Únava už byla celkem veliká, spánkový deficit stejně tak a nohy už v pohodě taky nebyly. Profil tratě se navíc nezjednodušoval. Spíš naopak. Přibývala prudká stoupání a strmá klesání, táhlé kopce a rovinky na pražícím slunci. No a pomalu se blížil taky můj poslední úsek. Opět 9 kilometrů a tentokrát se speciálním zpestřením v podobě bouřky a lijáků. Takže já si vyběhl, dal si sluchátka do uší a čekal až do mě uhodí blesky. Tohle byl vážně speciální úsek. Iphone držel, za což jsem byl rád. I když voděodolný není. Pro představu to bylo asi tak, jako kdyby jste si dělali Ice bucket challange 9 kilometrů v kuse. Jenom teda chyběly ledové kostky v podobě krup. Ale tak adrenalin a zážitek to byl. Hlavně když běžíte podél rozvodněného potoka v bahně. Ale naprosto super bylo, že jsem nebyl smradlavej po doběhu a to jsem myslím neocenil jen já. Prostě jsem si představoval, že běžím ve sprše. Jsem na sebe docela pyšnej, že jsem držel tempo a zaběhl to zase lehce přes 40 minut. Skvělý taky bylo, že jsme se na předávkách míjeli se stále stejnými týmy. Běželi jsme s lidmi z Adidasu, Ewou Farnou, Olympionikama a holky z týmu potkávali samé staré dobré známé a kamarády. Podpořit nás přijela taky Babeta a motivovala nás skvělými koláči a bábovkou. Praha už byla za rohem. Druhé auto si převzalo své poslední úseky a my mířili směr Praha. Po více než třiceti hodinách běhu jsme tam vážně dorazili. Já tomu pořád asi nevěřím. My jsme prostě uběhli dohromady 360 kilometrů, běželi jsme v kuse, skoro nespali, neregenerovali, pořádně nejedli, neodpočívali, ale všichni jsme měli stejný cíl. Ta atmosféra, kdy se jednotlivé týmy podporují, chvíle, kdy předbíháte běžce a on vám zatleská a podpoří vás. To prostě nezapomenete. Navíc běh je normálně individuální sport. Ale teď? My neběželi jen za sebe, ale za dalších 13 lidí. Makali jsme o to víc, prostě jsme jako tým šlapali. Čekali, fandili si navzájem a sledovali se na trase. To je prostě úžasný.

Závěrečná scéna je jak z filmu. Bráník. Vltava. Praha. Cíl. Bára na posledním úseku. My ostatní z týmu stojíme 100 metrů od cílové brány. Vyhlížíme jí. Běží. Ona běží. Je to tady. My to dali. Přidáváme se k ní a všichni společně probíháme bránou. My to dali. Dostali medaile, šampus a štěstím skoro nemluvili. Každý jsme se poznali o něco líp, sdíleli spolu čas, vlastně jsme spolu nepřetržitě více jak dva dny, získali nové vzpomínky a zažili něco nezapomenutelného. Nezapomenutelného? Rozhodně!! Bolelo to, bylo to dlouhý, bylo to nepohodlný, ale bylo to dobrodružství prostě. Já si to užil. Vystoupil jsem ze své komfortní zóny. Dokázal si, že na to mám. Celému týmu děkuju za super zážitek a všem ostatním týmům velký respekt. Báro, Tome, Ivčo, Honzo, Adame, Zuzko, Terko, Lenko, Markét, Roberte, Babeto! Všem díky!! A speciální dík patří Nikol a Martinovi, kteří mě do závodu přizvali.

2 komentáře k “Vltava run

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *