runner

BEAST, aneb až na dno

2.10.2017

Vy, co mě sledujete na Instagramu již určitě tušíte, že jsem nedávno běžel dalšího Spartana. Konkrétně to bylo v sobotu 23. září v Liberci. A byl to opravdu závod až na dno. Jeho název BEAST je podle mě opravdu vystihující. Proč? Tak čtěte.

Jak to všechno začalo? Začalo to už minulou zimu, kdy jsem viděl termínovku letošních Sparťanů. Jelikož jsem duchem i tělem teplomil, tak jsem vybíral závod, který nebude přes půl republiky a zároveň takový, kdy je alespoň nějaká pravděpodobnost, že nepoběžím ve sněhu. Neběžel jsem ve sněhu, ale nebylo k tomu nakonec tak daleko. Do závodu jsem s nějakými očekáváními a zkušenostmi ze Sparťanů šel. Běžel jsem sprint v Praze, který se ale se závodem BEAST absolutně nedá srovnat. Nicméně jsem tušil o čem závod je a jaké překážky mě čekají.

Závody byly uspořádány ve sportovním areálu ve Vesci nedalo Liberce. Celý víkend se závodilo v duchu Spartan race. Běželo se více kategorií. Některé v sobotu, jiné v neděli. Účastníci bizáru startovaly už v pátek a mimochodem v sobotu ráno jsem je viděl jak někam běželi pryč. Já vybíhal v sobotu v 9:45. Počasí? Řekněme klasický sychravý podzim. Atmosféra? Super. Můj pocit na startu? Nechtělo se mi. Vážně ne. Věděl jsem, že to nebude lehký, že to nebude sprint v Praze, že to bude bolet. Ale na druhou stranu nadšení okolních závodníků, Sparťanů, vás tak nějak strhne.

Co mě trochu uklidnilo, byl Alex, se kterým jsem vybíhal ve stejné vlně. Prostě pocit, že alespoň chvíli poběžíte s někým, koho znáte, je na startu takového závodu příjemný. Měl jsem navíc podporu na trati a užil si cestu do Liberce s holkama ze Storyous týmu. Sranda a dobrá nálada je před závodem to nejlepší. Tak jo, krátká rozcvička a jde se na start. AROOO. Já tohle davový nadšení moc nemusím, tak jsem se do bojového pokřikování Arooo moc nezapojoval, nebo nevim, tohle mi přijde divně ujetý. Trochu jako když lidi tleskají po přistání v letadle. Mnohem příjemnější je mi popřání si hodně štěstí a podpora na trati, která je na Sparťanovi veliká a prostě super. A ta letošní mě snad až dojala. Lidi vám pomohou přes překážku. Dají vám sušené ovoce, když vidí, že nemůžete. Zkrátka si pomáhají zdolávat tu těžkou trať. Podporují se mezi sebou.

Tak právě teď má článek 334 slov a ze závodu jste se zatím nedozvěděli nic, tak rychle na to. Hned začátek byl výživný. Druhá povinná překážka a hned do vodních příkopů, které byly plné bahna. Super, tak špinavý už jsme, můžeme vyrazit. První překážky nebyly nikterak těžké. Klasika. Pneumatiky, nějaké pyramidy. Popravdě na Sparťany absolutně netrénuju. Nikdy. Nezkouším si překážky nanečisto. Takže ty překážky prostě překonávat moc neumím a je to potom vidět na celkové bilanci angličáků.

Celou trať bych rozdělil na dvě části. První v okolí Vesce, druhou směrem na Ještěd. Ta první část tak těžká nebyla. Nebo byla, ale přiměřeně Beast. Plavalo se dvakrát v rybníku. Dobře. Naivní byla moje představa, že bude ještě voda vyhřátá. Nebyla. Měla tak deset, maximálně dvanáct stupňů. To už do toho „teplomila duší i tělem“ moc nezapadá. Další překážky jsem moc nezvládnul. Nevyšplhal jsem z příkopu po laně, nedal jsem šíp, nevytáhl jsem pytel, neudržím rovnováhu. A když děláte 150 angličáků už na začátku, tak síly ubývají a pravděpodobnost, že zvládnete další překážky se rychle snižuje. A když se k tomu přidá smůla, tak jich ve výsledku děláte 390. Ale obecně se dá říct, že první část v okolí areálu je celkem v pohodě. Dokonce jsem se i smál během toho závodu. Délka tratě je nějakých 27 km. Tím, že mám za poslední roky naběháno, tak to nebylo ani tak hrozný. To se prostě dá.

Ale ta druhá část. Druhá část je méně překážková. Více se běhá. Běhá se ale lesem, loukama, do hor. Terén není úplně jednoduchý, ale v takovém typu závodu nevadí chvíli jít. Střídat běh a chůzi. Pak ale přišel naprostý očistec. Nejdříve skokanský můstek nahorů a dolů. A potom? Černá sjezdovka s pytlem. Říkalo se, že má 50 kg. Já o moc víc nevážím, takže mě to muselo zničit. Navíc jsem měl boty s hladkou podrážkou. Myslím si, že se šlo takových 750 metrů nahoru a dalších 750 metrů dolů po kluském povrchu sjezdovky.

Libí se mi takové ty motivční motta. Přes překážky ke hvězdám. Neexistuje překážka, která by se nedala zdolat. Je to tak. Vlastně se ten závod dá paralelně srovnat se životem. V životě se musíme postavit mnoha překážkám. Některé jsou těžší, některé lze zdolat snadněji. Při některých si hrábneme na dno. Často je doprovází slzy. Jejich překonání nám ale na tváři vykouzlí úsměv a dodá vůli do dalších dobrodružství. Beast je podobný. Na téhle překážce jsem si na dno sáhnul. Pro mě to bylo těžký. Prostě nejsem tak silnej, abych nosil 50 kg pytel do černý sjezdovky v bahně, navíc v kluzkých botách. Dopadlo to, tak jak to dopadlo. Vzdát jsem nechtěl. Nevzdal jsem. Ale věděl jsem, že je to celkem dost nebezpečné. Bylo. Uklouzl jsem s pytlem a spadnul i s tím pytlem na hlavě rovnou na zem. Byla to fakt rána, chvíli se mi motala hlava, přiběhli ke mě ostatní. A tady se ukázala ta sounáležitost mezi závodníky. Hned mi pomáhali na nohy, ptali se jestli je to ok. Asi bylo, možná lehčí otřes, ale i s tím jsem doběhl.

BNa nohy jsem se postavil sám, potom jsem sice ještě asi sedmkrát spadl, ale nejhorší bylo ten pytel znovu na záda nahodit. Tohle mě fakt vyčerpalo. Strašný. Ten těžký, těžko uchopitelný pytel nahazovat ve strmém kopci. Poprvé se mi stalo, že jsem si myslel, že to nedám. Že to nemůžu dokončit. Nějak jsem to potom i za podpory kolemnosících zvládl. Pokračoval jsem dál a snažil se na tohle rychle zapomenout. Strávil jsem tam asi hodinu. Jednu překážku jsem zdolával hodinu. Strašný.

Po zdolání pytle mě čekal seběh zpět do areálu. Překážky už tak těžké nebyly, ale sil už mnoho taky nebylo. Udělal si další várku angličáků. V takovém stavu vám už je jedno, jestli jste v bahně, ve vodě nebo kdekoliv. Chcete to už mít jen za sebou. V takovém stavu se ty stěny přeskakují docela složitě. Můj výsledný čas? 5 hodin 20 minut. Ale aspoń jsem to dal.

Byl to vážně dlouhý závod. Nikdy jsem soustavně tak dlouho neběhal. Žádný z mých závodů netrval tak dlouho. Nikdy jsem si nehrábl tolik na dno, jako v Liberci. Ale o to pyšnější jsem byl, když jsem dorazil do cíle. Vážně jsem měl radost, ale byl jsem tak unavený, že to ani nebylo poznat. Ten závod se mi nepovedl. V podstatě jsem ho protrpěl, ale nevzdal to. A opět se vrátím k paralele se životem. Přes mnoho věci se musíme přenést. Některé věci také musíme protrpět, jako já v tom závodě. V životě, alespoň já, mám horší a lepší období. Jsou překážky, které zdolám snadno, a které jsou naopak horší. Ale nevzdal jsem to a to je to o čem ten závod a vlastně i život je. Nevzdat to. Tak to nevzávejte. Ten závod samozřejmě není život, ale je to podobné a v tom životě vám to může pomoci. I když teď ještě pořád sedím s rýmičkou doma v posteli. Ale za to překonání se to stálo.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *